C.W a mlčenlivej Snape - Osudový okamžik

Snape stál před zrcadlem a s pochmurným výrazem na sebe zíral. Poté zpod umyvadla vytáhl něco, co ještě nikdy předtím nepoužil. Malou oranžovou lahvičku. Nebyl to však žádný životu nebezpečný dryák, jak byste jistě od milého Severuse očekávali, ale něco mnohem horšího…

Šampón.

Profesorka Gabrielle d’Anjois právě zahýbala za roh, když si všimla něčeho podivného. Chodba s jednookou čarodějnicí byla po obou stranách lemována řadami studentů, konsternovaně zírajícími jedním a tím samým směrem. Znepokojeně se vydala hledat příčinu tohoto neobvyklého jevu, a také ji téměř okamžitě objevila.

U jedněch dveří se krčila shrbená černá postava, mající na hlavě obrovské černé afro. To způsobilo, že velikost nebožákovy hlavy dalece přesahovala dvoj a možná i trojnásobek normálních rozměrů.

„Ehm… Profesore Snape?“ oslovila vlídně osobu. Oslovený leknutím vyskočil až téměř ke stropu.

„Myslím, že potřebujete pomoct,“ pravila rozhodně, chytla nebožáka za ruku a odvlekla ho do svého kabinetu.

Poté, co ho uvedla do publikovatelného stavu, si sedla na židli naproti němu.

„Děkuji,“ ozvalo se hlasitostí asi tak 0,5 decibelů.
„Cože?“ zeptala se Gabrielle, ne snad proto, že by chtěla profesora vytočit, ale proto, že opravdu neslyšela.
„Děkuji,“ zopakoval naštvaně Snape.
„Nemáte zač,“ mávla Gabrielle rukou a zářivě se usmála.

Pak se stalo něco nečekaného.
Dobrá, tak ne zas tak nečekaného, ale rozhodně netypického.
Severus Snape úsměv opětoval.

„Severusi…“ zašeptala Gabrielle.
„Gabrielle…“ zašeptal Severus.

Posunuli si židle o několik decimetrů k sobě.

„Severusi?“
„Gabrielle,“ pronesl zasněně lektvarolog a ležérně pohodil hlavou tak, aby vynikla jeho zbrusu nová ofinka.
„Ach, Severusi,“ Gabrielle se v očích objevily slzy štěstí (možná spíš slzy hysterie – pozn. aut.)
„Tuhle část bysme mohli trochu zkrátit,“ navrhl Snape se svůdným mrknutím.
„Mluvíš mi z duše,“ odpověděla dívka a vrhla se na něj s vehemencí tatarského nájezdníka.



---po určité, blíže nespecifikované době (aneb doplňte dle vlastní fantazie…)---

„Víš, asi bych ti měla něco říct,“ pravila Gabrielle, zírajíc svému milovanému přímo do očí.

„Povídej,“ zaskřehotal oslovený rozradostněně.

„Mám v pravém koleni umělý kloub.“

„Hm,“ řekl Severus, kterého tato informace sice příliš nepotěšila, ale ve své velkorysé náladě se rozhodl ji tolerovat.

„A taky umělé pravé rameno a levý loket. A taky se ze mě čas od času stává asi dvoumetrový černovlasý metalista.“

To už bylo i na Snapea moc. Šokovaně vyskočil a rozhodil rukama.
„Proč jsi mi to neřekla dřív? Já si prostě nemůžu najít nějakou normální holku. Fakt děs, už… Naposled se z ní vyklubal upír a teď zas tohle…“

Gabrielle ho ublíženě pozorovala a opět začala nabírat (k pláči, ne na váze).

„Ty mě nemáš rád!“ zaječela na něj útočně.
Všechna okna v místnosti se vysklila. Severusovi popraskaly oba ušní bubínky.

„Já mizim!“ zahulákal nahluchle a urychleně se odebral kamsi v dál. Zanechal nebohou slečnu d’Anjois osamotě se zlomeným srdcem i veškerým skleněným vybavením jejího kabinetu.